Hradní klípky

Pověsti, pověrečná vyprávění a příběhy dávných věků jsou spojeny se zdmi, nádvořími i obyvateli hradu ve Strakonicích. Seznamte se s některými.


Střevíčky z chlebového těsta

Bydlel kdysi ve strakonickém hradu správce, který měl marnivou a pyšnou ženu. Ta chtěla mít stále něco nového, jiného než ostatní paní. Jednoho dne přišla do kostela ve střevíčkách z pšeničného těsta, z něhož se pečou hostie, a usedla do rodinné stolice, která stála pod kazatelnou. Při pozdvihování, když všichni poklekli, zůstala sedět a nepoklekla. To se jí stalo osudným. Kostelem se rozlehla rána, kamenná dlažba se rozestoupila a pyšnou ženu pohltila zem. Lidé se ve strachu rozutekli.

Po návratu uviděli jen černou propast, jejíhož dna nedohlédli. Začali ji zasypávat, ale bez znatelného výsledku. Velkopřevor proto rozhodl, že se musí někdo dolů spustit a zjistit příčinu. Jediný, kdo se odvážil, byl zločinec, zavřený v hradní věži Rumpál. Když ho vytáhli zpět na světlo, podařilo se jim jámu zasypat a zločinec vyprávěl, jak viděl paní v bílém šatě, sedící na špalku a plačící. Její muka prý skončí, až vyroste na zdi u západní brány, kterou se k zámecké zahradě kráčí, nikým nezasazený jeřáb, z něhož truhlář vyrobí kolébku a v ní se bude kolébat nemluvně.

Medová kaše

Stejně jako na mnoha sídlech, kde sídlili páni z Rožmberka, se i ve Strakonicích podle pověsti zjevovala Bílá paní, dcera Oldřicha z Rožmberka. Jestliže se zjevila s úsměvem, znamenalo to štěstí pro obyvatele hradu, byla-li smutna, zemřel někdo z rodu Rožmberků. Na její paměť na nádvoří hradu podávali chudým u kamenného stolu medovou kaši. Později majitelé hradu, členové řádu sv. Jana Jeruzalémského, tento zvyk pozměnili. Jednou ročně, den před svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), dostával každý chudý libru chleba, žejdlík piva a krejcar. V roce 1784 řád složil do městské pokladny 213 zlatých a založil nadaci z pozemků v místech, kde se dodnes říká Na Medové kaši. Od té doby do první světové války město z úroků hradilo pomoc nejpotřebnějším chudým. Tradice podávání medové kaše zcela skončila na nádvoří strakonického hradu v roce 1788. 

Švanda dudák

Před dávnými časy žil u Strakonic dudák, který svou hrou všechny roztančil, všichni se při zaslechnutí jeho dud začali smát a veselit, jako by je očaroval. Jednou, když se vracel o půlnoci po muzice domů, usedl, aby si odpočinul. Tu se mu zjevil cizí pán v černém a požádal ho, zda by zahrál v hospodě jeho přátelům. Zavedl ho do místnosti, kde seděli samí černě odění páni. Švanda tedy zmáčkl měchy a začal tanec, jaký ještě neviděl, a do čepice mu pršelo dukátů, kolik ještě nedostal. Když šťastný dudák poděkoval, jak bylo zvykem: „Zaplať vám to Pánbůh, vzácní páni,“ otřásla se zem, světla zhasla a zkoprnělý Švanda zůstal sám.

Ráno šli lidé kolem a slyšeli hrát dudy. Přišli blíž a viděli spícího Švandu pod šibenicí. Když se dudák probudil, uvědomil si, že hrál čertům a že je ve spárech zlých mocností, a od té doby ho nic netěšilo. Došel proto do hradního kostela sv. Prokopa a ulevilo se mu ihned poté, co pověsil své dudy za oltář. Čarovné dudy zmizely, ale každým rokem se v den, kdy hrály čertům k tanci, opět za oltářem rozeznějí.

Strakonické dudy

Velkopřevor Jan z Rožmberka se chtěl pochlubit svým hostům, návštěvníkům strakonického hradu, něčím výjimečným. Proto nechal vyrobit veliké a dosud nevídané dudy. Dvacet kozích kůží spotřeboval ovčák Matěj Vácha z nedalekého Hubenova na měch, k němu připojil osm dřevěných píšťal a tři plechové trouby, huky. Čtyři zdatní nosiči je museli přenést na vůz, který je dovezl do hradu. Tam je osm nadýmačů nafouklo a osm dudáků na píšťaly hrálo.

Všichni hosté na nádvoří strakonického hradu byli tím nástrojem nadšeni a překvapeni a velkopřevor Jan zářil radostí. Pro ukojení zvědavosti strakonických občanů nechal dudy po městě vozit a na některých místech na ně hrát. Lidé na tu slávu vzpomínali popěvkem: „Strakonický dudy, ty je slyšet všudy, po velkým městě, po Stráži ještě.“ Zpráva o velkých dudách se brzy rozlétla po širém okolí, vzbudila obdiv, závist i posměch. Tak vzniklo možná již v době velkopřevora Jana z Rožmberka druhé jméno, za které se někdy Strakonice styděly, a jindy na ně byly naopak pyšné – Dudákov.

Zázrak nad jezem

22. února 1718 spadla sedmiletá dcera správce strakonického hradu Rosalie Hodánková do splavu Pětikolského mlýna, který stával proti strakonickému hradu. Zachránci ji našli pod ledem až po dvou hodinách pátrání bez známky života. Po chvíli se probrala z bezvědomí a zcela zdravá vyprávěla, že se jí po pádu do vody zjevil Jan Nepomucký a řekl jí, že se neutopí. Toto se prý stalo před očima její matky a dalšími lidmi z hradu a města.

Prameny:
Po troskách české slávy, kolektiv, Praha 1913
Pověsti českých hradů a zámků, Josef Pavel, Praha 2004
Strakonicko v pověstech a bájích, František Pecen, Strakonice 1939