Objekt dřívější velkopřevorské rezidence je nedílnou součástí areálu hradu nacházející se v jeho severovýchodní části. Skládá se ze dvou pravoúhle spojených křídel.
Roku 1694 přesídlili řádoví velkopřevorové maltézských rytířů zpět do Prahy, do Strakonic zajížděli již jen v letních měsících. Na počátku 18. století se rozhodl velkopřevor maltézského řádu Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic (velkopřevorem byl v letech 1714–1721) vystavět na soutoku Otavy s Volyňkou nový objekt vhodnější k obývání.
Původně se v těchto místech nalézaly prosté kamenné hradby, brána do města s věží a domky pro služebnictvo.
Jednopatrová rezidence byla postavena kolem roku 1715, na fasádě nese erb svého stavebníka barona Dubského s letopočtem 1716. Nad hlavním vchodem je umístěn řádový znak johanitů (bílý osmiboký kříž v červeném řaseném plášti a oválným znakem Čejkovských). Přízemí původně mělo dva vchody ze stran, po roce 1745 vznikl nový vchod ve středu budovy a nad ním v patře balkon s železným mřížovým zábradlím. Ze střechy vystupuje trojdílný štít s hodinami.
K úpravám rezidence docházelo i za dalších dvou velkopřevorů, Václava Jáchyma Čejky z Olbramovic a Emanuela Václava Krakowského z Kolowrat. Tehdy vznikla jižní část budovy, průčelí dostalo svůj klasicistní vzhled a změn doznaly i interiéry. Podle inventáře z roku 1776 se v zámku nacházelo šest pokojů, pokoj velkopřevora, zelený, červený a žlutý pokoj a čtyři menší síně při schodištích. V první polovině 19. století byla před severním křídlem rezidence nahrazena dřevěná pavlač chodbou v přízemí s arkádami. V téže době se v budově nacházely kanceláře velkostatku a byty úředníků.
Druhá polovina 19. století je ve znamení dalších stavebních aktivit. Došlo ke stavbě přístavku s válcovitou věží v jižní části. Lidé ji nazývali trucbaštou či trucvěží, neboť hlavním důvodem pro její vznik prý byla nedaleká stavba honosného paláce továrníka Ignáce Steina. Romantický objekt byl zbořen v souvislosti s výstavbou silnice na Pracejovice v roce 1936.
Krátce předtím, v roce 1934, bylo zrušeno i původní barokní spojení mezi kostelem a zámeckou budovou.
V letech 1922-25 proběhla na strakonickém panství rozsáhlá pozemková reforma. Po jejím ukončení získali velkostatek příbuzní poslance Rudolfa Berana. V roce 1934 prodala skupina majitelů tuto část hradu Zdeňce Havránkové, která ji vlastnila do roku 1949. Vlastní správu však převzalo město Strakonice již v roce 1945. V souvislosti se změnou vlastníka došlo ve druhé polovině 20. století i ke změně využití.
V letech 1946-1952 zde byla ubytovna pro učně České zbrojovky a od 60. let 20. století slouží budova potřebám ZUŠ (dříve lidová škola umění).
Dnes je průčelí barokně klasicistní rezidence hlavním vstupem do areálu hradu a je pohledově nejexponovanější částí hradního celku.
Zajímavosti
V severní části od řeky Otavy je součástí budovy půlválcová bašta pozdně gotického opevnění: Veřejnosti je nepřístupná, protože tvoří součást výukových prostor základní umělecké školy.
V roce 1934 byl do budovy zaveden vodovod, rozvody byly protaženy i do ostatních částí hradu.
V červnu 1937 povolil stavební úřad Antonínu Chramostovi zřízení trafiky v severovýchodním rohu rezidence včetně vchodu a malé výkladní skříně. Jednalo se o velmi nešetrný stavební zásah pravděpodobně do zdi původního opevnění, který narušil pohled na čelní průčelí budovy rezidence. Tento prostor byl zazděn a fasáda scelena při budování nového přemostění přes soutok v 70. letech 20. století.
Součástí výukových prostor je i hlavní malovaný sál – bývalá jídelna. Po obvodu je vyzdoben nástěnnými malbami představujícími romantickou krajinu. Malby nejsou signovány a odborníci je datují do konce 18. století.
Z ptačí perspektivy
Celá staletí se na kamenném ostrohu nad soutokem Otavy s Volyňkou ve Strakonicích vypíná středověký hrad. Mohutný komplex s gotickou věží Rumpál je dnes národní kulturní památkou a tvoří nezaměnitelnou dominantu našeho jihočeského města. Vznikl již ve 13. století a nikdy nebyl uzavřeným objektem, vždy patřil k městu a žil s ním.
